Rok 2008 je plný výročí osudových osmiček naší národní historie. 30. září si tak připomínáme jedno z nejsmutnějších výročí svobodné Československé republiky – podepsání Mnichovské dohody, kterou evropské mocnosti rozporcovaly a násilně rozbily Československou republiku. Zároveň si připomínáme výročí zbabělosti a historického selhání tehdejšího prezidenta Edvarda Beneše – muže, který poslal odhodlanou a po svobodě toužící armádu Československé republiky z opevnění a zákopů domů bez jediného výstřelu. Konec letošního září by tak neměl být jen připomenutím zrady našich francouzských a britských přátel, ale také připomínkou zrady největší – zrady, které se dopustil prezident Edvard Beneš na vlastním národu.
Již celé léto a podzim 1938 byla Československá republika pod značným mezinárodním tlakem kvůli odhodlání bránit celistvost země proti separatistickým tendencím sudetoněmeckých nacistů. Ti, výrazně podporováni z nacistické Třetí říše prováděli teroristické akce na celém území Sudet zejména proti cílům představujícím Československou republiku – úřady, stanoviště finanční stáže, četnictva i armády, doložené jsou však i útoky na české civilisty a dokonce Němce loajální k Československé republice. Ojedinělé útoky henleinovských teroristů přerostli v de facto povstání v září 1938. Československé orgány zareagovaly zcela správně a 23. září vyhlásil prezident Československé republiky Edvard Beneš všeobecnou mobilizaci. Sjednocený národ byl tak odhodlán bránit svou svobodu jednotně, jako patrně nikdy předtím v historii, armáda byla připravena po morální, technické i logistické stránce. Během 5-ti dnů 1.350.000 vojáků zaujalo obranná postavení podél hranic, plně obsazeny byly pohraniční pevnosti. Vláda jednostranně odmítla požadavky nacistického Německa (odevzdání převážné většiny území Sudet nacistickému Německu), jehož v té době podporovaly vlády Anglie i spojenecké Francie, jež se naivně řídily politikou appeasementu. Nejtěžší den pro svobodné Československo nastal 29. září 1938, kdy zástupci Británie, Francie, Německa a Itálie Neville Chamberlain, Édouard Daladier, Adolf Hitler a Benito Mussolini podepsali tzv. Mnichovskou dohodu , která nařizovala Československu přenechat sudetská území nacistům. O den později 30. září vláda – i přes odpor armády – mnichovský diktát přijímá. Obrovský šok, ponížení a zklamání se v odhodlaných vojácích československé armády násobí, při představě splnění rozkazu prezidenta Edvarda Beneše, který jim nařídil neklást odpor německému Wehrmachtu, opustit opevnění a ustoupit do vnitrozemí. Odhodlanému národu tento rozkaz doslova morálně zlomil páteř a důsledky tohoto selhání (a nebál bych se říct zrady) prezidenta Beneše se s námi nesou do dnešních dnů.
Z hrdinů (kteří neodešli do zahraničních armád) se tak během okupace po 15. březnu 1939 často stávají zlomení muži bez vize pozitivní budoucnosti, bez ideálů a často i s absencí vlastenectví – pouze s touhou po přežití. Rozmáhal se proslulý keťasismus a v menší míře i udavačství. Skutečná elita národa – ti kteří pro svou vlast opustili své rodiny, manželky i přítelkyně – válčili v té době na západě, východě i v Africe za naši svobodu a často zaplatili cenu nejvyšší.
Benešovo osudové a tragické selhání se však bohužel opakovalo. Po skončení války bylo třeba zúčtovat se zrádci z řad sudetských Němců. Beneš nebyl schopen zabránit excesům při odsunu sudetských Němců, nezabránil jejich lynčování a zabíjení ze strany civilistů i členů Revolučních gard. I přes nepochybná provinění a zločiny sudetských Němců je nepřijatelné jakkoli násilně zasahovat proti civilistům či zajatcům. Přestože viděno dnešní optikou byl odsun nepřijatelný (zejména z důvodu paušalizování viny na většinu sudetských Němců, mezi kterými byli i antinacisté), v roce 1945 považuji odsun Němců z Československého území jako jediné preventivní řešení dalších etnických konfliktů i jako poměrně humánní trest za jejich zradu a následné usmrcení 360.000 československých občanů během okupace. Přesto je na místě z pozice vítěze vyjádřit politování nad excesy a násilnostmi, které se během tzv. divokého odsunu událi.
Češi a Slováci po zkušenostech se zradou západních mocností rádi po roce 1945 naslouchali komunistům a závanům východních větrů ze Sovětského svazu. A následovalo třetí a opět tragické selhání Edvarda Beneše – v roce 1948 nezabránil komunistům v nástupu k moci a uvrhl naší zemi na dlouhých 42 let do temného teroru rudé lůzy.
Nechť je pro nás rok 1938 i selhání prezidenta Beneše mementem. Národ, který není ochotný bojovat za svou svobodu a nezávislost, si svobodu a nezávislost nezaslouží. Nemohu proto souhlasit se Zák. 292/2004 Sb., který navrhl Senát Parlamentu ČR a který říká, že „Edvard Beneš se zasloužil o stát“. Ze všech výše uvedených důvodů si myslím, že Beneš se spíše zasloužil o likvidaci morálního kreditu národa. A ani tisícovky hrdinů východního i západního odboje nemohou zachránit pověst Čechů jako „národa zbabělců“. A věřte, že jako patriota mne toto tvrzení bolí dvojnásob.
Armáda Československé republiky nemohla v roce 1938 porazit nacistický wehrmacht – mohla ho však na měsíce zadržet, mohla mu způsobit velké škody, mohla oddálit napadení Polska a zahájení druhé světové války v roce 1939. Je možné, že bychom se poté ani nepřiklonili v sovětskému komunismu, je možné, že by nedošlo k holokaustu ani masakru v Katyni atd. A všem pochybovačům o úrovni tehdejší armády a odhodlání doporučuji tento link nebo se jen zamyslet, nad tím, že boj malého národa o přežití proti silnějšímu nepříteli není nikdy marný. Dokázali to ve druhé světové válce Poláci proti Němcům, Finové proti Rusům a nakonec i legendární Habešané, kteří neváhali na italské tanky zuřivě útočit pomocí koní a velbloudů.
70. výročí mnichovské zrady je skvělá příležitost k zamyšlení nad tím kdo jsme, zamyslet se nad chybami našich předků, příležitostí obnovit naši hrdost a vzpomenout na tisíce těch, kteří v druhé světové válce padli za svobodu naší vlasti. Z jejich smrti – naše svoboda.
