Ahoj Dragane, dlouho jsem se neozval. Důvodem byl stud, zklamání a vztek. Vztek nad tím, že vláda ČR v rozporu s mezinárodním právem, proti vůli většiny Čechů, posvětila ukradení části Tvojí země. Stydím se za Českou republiku, kterou reprezentuje vláda s absencí vlastního názoru a úsudku (což je v české historii tak trapně obvyklé).
Hodně jsem od toho ostudného dne 21. května, kdy česká vláda odjela na sever Čech uznat samostatné Kosovo, bilancoval a vzpomínal na to, co jsme prožili. Na společné kamarády, na legraci a večírky i na věci vážné. Vzpomínal jsem na ono skvělé léto u moře s šílenou česko-srbskou partou, na plavbu na půjčené lodi, kterou jsi neuměl pořádně řídit, na Tvoji sestru, která mne tehdy tak zamotala hlavu. Na její kaštanové, nekonečně dlouhé vlasy, které vlály ve větru při pohledu na zapadající slunce – kýčovitější pohled jsem snad nikdy nezažil :-). Vzpomněl jsem si i na debaty s Tvými rodiči o době temného komunismu v tehdejším Československu, o tom, jak pomáhali mnohým českým uprchlíkům dostat se do Itálie, na fascinující knihovnu Tvého táty, která obsahovala nemálo překladů českých autorů včetně Václava Havla.
Vzpomínal jsem i na věci méně příjemné – jak jsme pašovali pro hnutí Otpor do Srbska peníze, počítače a materiál pro boj proti autokratickému a Tebou nenáviděnému Miloševičovi. Na organizaci podpory od srbských i českých krajanských spolků až z daleké Austrálie. Zasmál jsem se při vzpomínce, jak nás po Kalemegdanu honila policie za rozbití výlohy kanceláře Miloševičových poskoků. Vzpomínal jsem i na ty tragické dny, které začaly v březnu před 9-ti lety, kdy začalo bombardování Tvojí země zeměmi NATO za to, že jste se postavili na stranu práva proti albánsko-islámskému terorismu. U nás se celá akce prezentovala pod cynickým pojmem „humanitární bombardování“, který vymyslel ten samý Havel, jehož tak obdivoval Tvůj táta. Zvláště si vzpomínám na ty šílené Francouze, kteří nás táhli na mosty mezi starým a novým Bělehradem coby lidské štíty. Dneska to můžu přiznat – měl jsem šílený strach, klepal jsem se jako rosol.
Nedokážeš si ani představit jak strašně hloupě se cítím já a se mnou i 80% obyvatel této země. Podporujeme Srbsko a uznání nezávislosti Kosova českou vládou pod taktovkou ODS chápeme nejen jako plivnutí do obličeje českým voličům pravice, ale zejména jako kopnutí do všech Srbů – národa, který stál vždy po našem boku, který nás vždy podporoval. Vždyť vzpomeňme na desetitisíce Srbů, kteří jako dobrovolníci v roce 1938 chtěli bojovat za svobodné Československo proti nacistické zvůli, později na pomoc, kterou tisíce vašich lidí poskytovali Čechům a Slovákům, kteří utíkali za svobodou ze země ničenou komunistickým režimem. Opravdu pikantní, že česká vláda je ochotná podpořit po bezmála 70-ti letech obdobu mnichovské dohody – jen se tentokrát netýká nás, ale právě vás – Srbů.
Dragane, prosím odpusť nám, že jsme si zvolili vládu, která ignoruje mezinárodní právo i rezoluci OSN č. 1244. Slíbil jsem sám sobě, že kdyby mě příště napadlo opět volit Topolánkovu ODS, raději si zlomím ruku. Odpusť nám prosím osudové chyby naší vlády, věřím, že jednou pochopíš, že uznání nezávislosti státu drogových překupníků a islámských extremistů nebylo v našem jménu a z naší vůle.
Zdravím Tě z Prahy, kterou jsi tak rád navštěvoval. Mrzí mě jediné – že tento dopis si nikdy nepřečteš. Tvé tělo i s celým domem rozmetala 7. května 1999 bomba vypuštěná z jednoho z letounů NATO bombardujících Bělehrad. Jestli existuje nebe, vím, že tam jsi a rozumíš tomu, co Ti chci říct. Všem nám chybíš kámo. Sbohem.
Věnuji tento dopis jako vzpomínku všem přátelům v Srbsku, kteří zahynuli během bombardování v roce 1999.
