Je členství v EU v zájmu České republiky?

Evropští byrokraté ústy komisaře Franka Frattiniho a mluvčího EK Johannese Laitenbergera poslední týdny vyhrožují České republice mezinárodní žalobou a „adekvátními protiopatřeními“ a to vše jen proto, že jsme si dovolili se Spojenými státy dojednat zrušení vízové povinnosti pro české občany. Dovolili jsme si to bez povolení a posvěcení „evropských orgánů“ a to i přes to, že v rozporu s pravidly Unie v této záležitosti eurobyrokraté doslova ani nehnuli prstem. Kafkovská absurdnost našeho členství v této neefektivní a regulační organizaci tak nabývá dalšího rozměru.

Jsme na mezinárodním poli silnější jako člen EU? V žádném případě!

„Ohrožujete schengenský prostor“ křičí na nás eurobyrokraté – a to jen proto, že jsme si dovolili využít poslední zbytky státní suverenity, které nám po vstupu do Unie zůstaly. EU více než 3 roky ignorovala „princip solidarity“, na základě které mají všechny země EU stejné podmínky ohledně vízové politiky se třetími zeměmi – pro zrušení vízového styku s USA neudělala EU absolutně nic a nyní se arogantně dožaduje toho, abychom oblast zahraniční politiky přenechali v rozporu s principem subsidiarity bruselským orgánům. Chválím Topolánkovu vládu za odvahu postavit se europeistickému nicnedělání v této oblasti, na druhou stranu to byla poslední šance vyjednat jakékoli podmínky jako samostatná země. Proč? Jakmile vstoupí v platnost Lisabonská smlouva (kterou Topolánek podepsal), tak se většina pravomocí z oblasti zahraniční politiky přesune z úrovně jednotlivých států do nově vznikajícího úřadu „evropského ministra zahraničí“. To de facto bude znamenat konec suverenity členských zemích ve vztahu k zahraniční politice, efektivita práce tohoto úřadu bude jistě pochybná – vždyť jak bude možné hledat společné zahraniční zájmy bezmála třicítky členských zemí? Klasickou ukázkou může být vztah k uznání nezávislosti Kosova, kdy se evropské země nemohou shodnout ani na tom, zda se o celé záležitosti bavit společně.

Jako tradičně se k pomyslným „pohlavkům“ české vládě přidali někteří čeští eurofilové z řad socialistů a zelených. Například Josef Zieleniec (SNK-ED) tradičně vazalsky prohlásil, že zrušení víz pro české občany cestující do USA „nadobro zničí sousedské vztahy“. O faktu, že Unie neudělala pro zrušení víz pro občany „nových“ členských zemí nic, raději pomlčel. Na neschopnost jakéhokoli jednání Unie v této oblasti se již nemohou koukat další země jako Estonsko a Maďarsko, které ve vztahu k USA budou následovat českého příkladu.

Je třeba se tedy zamyslet nad základním smyslem našeho členství v Evropské unii. Jedním z neustále opakovaných argumentů před referendem o vstupu do EU byl fakt, že jako malá země nedokážeme prosazovat svoje zájmy a že je lepší to dělat v rámci většího evropského celku. Záležitost s americkými vízy jasně ukázala, že je pro jednotlivé státy výhodnější jednat samostatně, neboť kdybychom měli spoléhat na „solidaritu“ EU a její schopnost cokoli vyjednat, nejspíše bychom o víza žádali i za 20 let. Nejen z důvodu absurdní byrokratické mašinérie drtivé většiny evropských orgánů, ale také z důvodu, že nové členské země jsou přeci jen vnímány jako členové druhé kategorie. Za vše mluví dnes již legendární vzkaz bývalého francouzského prezidenta Chiraka novým členským zemím o tom, že „evropská solidarita je především schopnost nepropásnout příležitost mlčet“ – čili jinak řečeno „držte hubu a krok – my víme nejlépe, co je pro vás dobré“.

Co nám přináší členství v EU z hlediska financí? Nic moc!

Problematika ohledně české „troufalosti“ vystupovat v oblasti zahraniční politiky jako samostatná země tak znovu otevřela téma týkající se přínosů našeho členství v EU. Dovolím si tvrdit, že pozitivních stránek nenacházím moc. Tradičním tématem jsou evropské dotace – dle představitelů některých eurooptimistických směrů neustále vyděláváme obrovské částky na dotacích ze strukturálních fondů EU. To byl také jeden z pádných argumentů během kampaně před vstupem do EU – dokonce jsem byl na veřejné akci Evropských demokratů svědkem tvrzení „za každé odvedené euro do rozpočtu EU dostaneme 7 eur zpět“. Skutečnost je však poněkud jiná a moc nahlas se o ní nemluví. Např. v roce 2005 jsme do společného rozpočtu EU odvedli 31,522 miliardy Kč a zpět jsme získali 31,282 miliardy – čili stali jsme se čistým plátcem, prodělali jsme na členství v Unii 240.000.000 Kč. V roce 2006 jsme sice dosáhli pozitivní bilance částkou 6,7 miliardy Kč a o rok později dokonce téměř 17 miliard Kč, jaksi se však zamlčuje fakt, že se změnila metodika výpočtu a navíc částky neobsahují obrovské náklady, které se získáním dotací souvisí. Také se tam chytře nezapočítávají naše příspěvky do rozpočtu Evropské investiční banky a některých dalších organizací navázaných na EU. Ve výsledku se tedy dostáváme k nepoměrně nižším částkám, než se kterými operují eurooptimisté či ministerstvo financí.

Úspěšné potrestáme aneb kauza Microsoft očima EU

Těžko bych mohl být nařčen k emocionálním sympatiím k softwarovému gigantu Microsoft . Každý, kdo byl před lety nucen pracovat s operačním systémem Windows 95 mi určitě dá za pravdu. Na druhou stranu největší softwarový výrobce operačních systémů a kancelářských balíků dosáhl svého postavení díky uživatelské přívětivosti svých produktů a vynikajícímu marketingu. Při objektivním pohledu nelze zejména v posledních letech hodnotit produkty Microsoftu jinak než jako poměrně zdařilé, snadno ovladatelné a to jak v oblasti kancelářských balíků, tak v oblasti serverových aplikací. Netvrdím, že produkty Microsoftu jsou to nejlepší na trhu, avšak za slušnou cenu nabízejí docela „hodně muziky“. Nikdo není nucen násilím produkty Microsoftu používat, kdo chce má možnost najít alternativy jak v oblasti operačních systémů , tak v oblasti kancelářských aplikací . Legálně a eticky vybudovaná dominance Microsoftu se však nelíbí evropským úředníkům. V čem je tedy problém? Společnost Microsoft investuje nemalé prostředky do vývoje svých produktů, výzkum a vývoj pohlcuje nemalé firemní prostředky, udržovat si velké týmy vývojářů a programátorů stojí spoustu peněz. V minulosti nařídila Evropská komise Microsoftu zveřejnit zdrojové kódy některých svých produktů, aby tak údajně umožnila dalším softwarovým firmám lepší odladění kompatibility se systémy Windows a kancelářským balíkem Office. Microsoft také v minulosti dostal od EK pokutu za to, že operační systém obsahuje automaticky doplňkové aplikace jako je přehrávač multimédií. Ve výsledku Microsoft ustoupil a byl ochoten kódy svých produktů předat zájemcům z řad softwarových firem – ovšem za licenční poplatek. Vždyť proč by měl Microsoft investovat miliardy do vývoje softwaru, když by pak musel zdarma předávat své know-how ostatním softwarovým výrobcům? Za požadavek úhrady licenčního poplatku byl však v únoru 2008 pokutován ze strany EK a to částkou 899.000.000 euro.

Kam tím mířím? Je to další absurdní ukázka evropské byrokracie, která místo podpory prostředí, které by umožňovalo rozvoj evropských softwarových firem, používá pouze restrikce a pokuty vůči těm úspěšnějším, kteří přicházejí ze zámoří, kde není podnikatelskou překážkou obrovské množství byrokracie. A můžeme se ptát, kdo po Microsoftu přijde další na řadu? Kdo další se znelíbí evropským úředníkům?

Opravdu potřebujeme EU?

Je třeba se zamyslet nad poněkud kacířskou myšlenkou – nebylo by pro nás společensky, politicky a ekonomicky výhodnější z EU vystoupit? Ekonomický rozvoj a hospodářský růst zemí jako je Norsko či Švýcarsko nám ukazují, že je možné v klidu existovat i bez EU a funguje to lépe. Nebo si opravdu myslíte, že potřebujeme masu anonymních eurobyrokratů, kteří nám budou ze svých prosklených bruselských kanceláří říkat, jak má být zahnutý banán, jaký průměr má mít broskev, kolik smíme vyrobit cukru nebo vysadit vinic? Opravdu potřebujeme být členy organizace, která svou nepružností a byrokratickými překážkami trvale zhoršuje ekonomické prostředí na svém území a peskuje své členy za to, že jednají jako samostatné země? Zkusme si bez emocí každý odpovědět – zůstat členy stále více se federalizující EU však bude znamenat jen jediný efekt – silnější regulaci, větší omezování a pomyslný pohled na záda ekonomických tygrů jako je Čína a Indie.