Včera, 9. října 2007,
tomu bylo přesně 40 let, kdy zemřela kulkou bolivijských vojáků ikona
světového levicového hnutí Ernesto Rafael Guevara de la Serna. Che Guevara je dnes
vnímán (nejen) levicovou veřejností jako představitel boje za „beztřídní“
společnost, jako zastánce chudých a utlačovaných. Podíváme-li se však na život
Ernesta Che Guevary, uvidíme spíše než idealistický boj za práva chudých jen
potoky krve, koncentrační tábory, popravy zajatců a terorismus.
Ernesto Che Guevara se narodil 14.6.1928 v Argentině do rodiny bohatých vlastníků plantáží. Guevarův otec byl stavební inženýr a matka levicová intelektuálka v domácnosti. Byla to především matka, která v Guevarovi probudila lásku ke komunismu a levici prostřednictvím knih Marxe a Engelse z jejich bohaté rodinné knihovny. Guevara nikdy nechodil do základní školy, veškeré vzdělání před nástupem na střední školu získal domácí výukou od své matky, což se odrazilo v jeho uzavřenosti a introvertnosti hraničící až se sociální deprivací. Na střední školu nastoupil mladý Ernesto v roce 1941 v Córdobě, o studium však jevil minimální zájem a bavil ho především tělocvik a rugby. Vzhledem k tomu, že Ernesto trpěl od narození středně těžkou formou astmatu, rozhodl se po dokončení střední školy pro studium medicíny, aby lépe pochopil podstatu své nemoci.
V roce 1949 se vydává na první ze svých cest po latinské Americe – nejdříve na jízdním kole a po té na motocyklu procestuje Argentinu, Chile, Peru, Kolumbii a Venezuelu. Po té nějaký čas pobývá v Guatemale, odkud se v roce 1954 – již jako přesvědčený marxista – přesunuje do Mexika, kde prodělává vojenský výcvik v jednom z táborů zdejších protivládních ozbrojenců. Zajímavostí je, že mezi těmito mexickými ozbrojenci nebyl jediný komunista a k radikální levici se začali lidé kolem Che Guevary přiklánět až na základě jeho vlivu. Později se Guevara jako vojenský lékař stává členem kubánského „Hnutí 26. července“, kde se seznamuje i s Fidelem Castrem. Castro, který původně neměl ke komunismu nijak zvlášť vřelý vztah se pod působením svého přítele Guevary stává radikálním marxistou a tato radikalizace - byť levicového - kubánského hnutí pokračuje i po převratu v roce 1959 na Kubě, kdy Guevara společně s Castrem slavnostně vjedou na tanku do centra Havany.
Che Guevara se stává členem kubánské komunistické vlády, kde vystřídá několik různých postů. Jeho asi nejvýznamnějším kubánským „dílem“ se stává síť koncentračních táborů, kam zavírá nejen prodemokratické aktivisty, ale i například homosexuály či těžce nemocné Kubánce, kteří v těchto táborech smrti často umírají důsledkem mučení a špatného zacházení. Vytváří na Kubě speciální popravčí čety na likvidaci politických oponentů a osobně vede jeden z koncentračních táborů, kde je za jeho vedení bez soudu popraveno přes 700 Kubánců. Guevara také působí jako hlavní ideolog a propagandista latino-amerických komunistů. O jeho charakteru nemilosrdného zabijáka vypovídá následující citát: „Nenávist je součástí boje. Neomezená nenávist vůči nepříteli, která donutí člověka, aby překonal svá přirozená omezení, takže se stane efektivním, násilným, selektivním a chladnokrevným strojem na zabíjení. A takovými stroji na zabíjení se stanou naši vojáci."
Che Guevarovi však působení v administrativních funkcích Kuby přestává vyhovovat – chybí mu „revoluční boj“. V roce 1966 tak Kubu opouští a přesunuje se podporovat „soudruhy ve zbrani“ do afrického Konga. Zde se u místních ozbrojenců jeho marxistické učení stává spíše terčem posměchu a pohrdání a tak se vrací do jižní Ameriky – konkrétně do Bolívie – kde chce vytvořit komunistickou ozbrojenou skupinu a provést státní převrat. Zde se jeho učení o komunistickém teroru a beztřídní společnosti opět nesetkává s žádnou pozitivní odezvou a nakonec je Ernesto Che Guevara dne 8.10.1967 dopaden bolivijskými jednotkami po spolupráci s místními rolníky a následující den byl důstojníkem bolivijské armády popraven.
Již za svého života se však Che Guevara stal vzorem pro velké množství komunistů a levicových intelektuálů zejména v jižní Americe. Stal se tak ideologem teroru, násilí a smrti, snadno srovnatelný s největšími vrahy, které 20. století vyprodukovalo. Pouze omezené možnosti tak zabránily tomu, aby se Che Guevarovi přímé či nepřímé oběti počítaly „jen“ na tisíce a nikoli na miliony jako v případě Hitlera či Stalina.
Co je však znepokojující je glorifikace toho zločince v současné době takřka po celém západním světě. Che Guevarova tvář tak zdobí trička, mikiny a módní doplňky (např. ZDE , ZDE nebo ZDE ) – častokrát i na produktech věhlasných značek. Jeho zločiny jsou zamlčovány a opomíjeny. Výsledky jeho následovníků jsou vidět prakticky po celé jižní Americe – bída, sociální, ekonomický i společenský úpadek, násilí a smrt. Vrcholem ignorace faktů byl v roce 2004 natočený film „ The Motorcycle Diaries“ , v ČR vydaný na DVD pod názvem „Motocyklové deníky“. Tato evidentní filmová agitka argentinsko-německo-britsko-americké produkce si v líčení a oslavě Che Guevary nijak nezadá s ideologicky deformovanými díly, které známe z někdejšího Československa 50. let. Vrcholem bylo ocenění tohoto filmu na „ Sundance Film Festival“ , který organizuje americký herec Robert Redford.
Dokážu možná pochopit atraktivitu mladého „Che“ pro levicové intelektuály a módní průmysl, jehož image mučedníka je soustavně levicovými kruhy budována, odmítám však akceptovat evidentní zamlčování jeho zločinů. Jak by se Vám líbilo, kdyby jednou váš syn či dcera přišli domů s tričkem s podobiznou Stalina, Hitlera či Mussoliniho jen s odůvodněním, že je to „in“ ? Stáváme se vůči symbolům komunistického teroru jaksi otupělí a proto mám jen obavy z toho, že tolerované symboly, které kolem sebe ignorujeme, se jednou mohou změnit v další výstřely z Aurory, pochody na Řím či křišťálové noci.
