Mimo faktu, že existence nového evropského muslimského státu – samostatného Kosova je v rozporu nejen s mezinárodním právem, rezolucí OSN č. 1244 a obyčejným lidským rozumem naší euro-atlantické civilizace, je jistě zajímavé podívat se na to, z jakých struktur vznikla současná kosovsko-albánská vláda. Uvědomují si vůbec občané zemí, které uznaly nezávislost Kosova, že partnery jejich politiků na kosovské straně jsou váleční zločinci, vrahové a teroristé ?
Chceme-li se zamyslet nad tím, z jakých kořenů vznikla současná elita Kosova – státu prolezlého korupcí, zločineckými strukturami a drogovými mafiemi ovládajícími značnou část heroinového trhu v Evropě, musíme se vrátit zpět do druhé poloviny 20. století
Po skončení 2. světové války, během níž bylo území Kosova anektováno fašistickou Itálií, resp. nacistickým Německem byla projednávána mezi zástupci Albánců a bělehradskou vládou možnost volné společné konfederace Jugoslávie a Albánie, čímž by došlo ke spojení staré Albánie a kosovských Albánců do jednoho státu. Tato jednání byla zmařena po odklonu jugoslávského prezidenta Tita od sovětského bloku a naopak radikálnímu příklonu albánských komunistů k Sovětskému svazu a později k Číně. I přes masivní finanční dotace na rozvoj zaostalého Kosova se tato část jugoslávské federace nerozvíjela – z důvodů nedostatečného vzdělání většiny kosovských Albánců a jejich indoktrinaci albánským komunismem.
Albánci dostali širokou míru autonomie Kosova, kterou však začali zneužívat pro komunistické cíle Hodžovi Albánie a začali napadat své nealbánské okolí – především Srby a Romy. K prvním větším nepokojům organizovaných Tiranou došlo během státního svátku Albánie ve dnech 27.-28.11.1968. Centrem organizování těchto nepokojů byla albánská univerzita v Prištině, v té době prakticky pod kontrolou Tirany, která sem importovala marxistické učebnice a stalinisticky orientované profesory z Albánie.
Po těchto nepokojích došlo k první vlně odchodů Srbů a Černohorců z Kosova, kteří se začali bát o svůj majetek a životy. To mělo za následek hlubší propad celkové úrovně Kosova, neboť Srbové a Černohorci byli jednou z mála ekonomicky aktivních skupin na území Kosova. Povzbuzeni smrtí Tita rozpoutávali Albánci další kola násilí – srbští představitelé byli napadání a jejich ženy a dcery programově znásilňovány. Kolotoč násilí vyvrcholil v roce 1981, kdy se bělehradská vláda rozhodla proti albánským násilníkům poprvé zasáhnout silou. Výsledkem policejního zásahu bylo 11 mrtvých a 260 zraněných kosovských Albánců, což lze vzhledem k rozsahu násilností označit za minimální ztráty.
Na základech těchto násilnických albánských organizací začaly vznikat první polovojenské skupiny, které se cvičily v teroristických dovednostech s výraznou podporou Albánie. To mělo za následek pochopitelné zrušení autonomie Kosova, zákaz albánských médií, které živily komunisticko-xenofobní proudy mezi Albánci a propouštění Albánců, kteří odmítli vyjádřit loajalitu vůči bělehradské vládě ze státních úřadů. V letech 1988-1991 útočily různé ozbrojené albánské skupiny (v té době bez jakéhokoli centrálního velení) na Srby a Černohorce po celém území Kosova. Název „Kosovská osvobozenecká armáda“ UCK se poprvé objevil v roce 1992, kdy se tato nově vzniklá teroristická organizace přihlásila k brutální vraždě dvou srbských policistů v Kosovské Drenici. V roce 1995 zaútočila UCK v počtu několika desítek bojovníků na srbský uprchlický tábor na severu Kosova, kde byli umístěni srbští utečenci, kteří byli vyhnáni po bojích srbských a muslimských jednotek z Bosny. Po této události následovala lavina útoků na Srby, Romy a Albánce loajální k federální vládě. UCK tak získala konkrétní obrysy.
Bělehradská vláda však na teroristické útoky UCK zareagovala s velkou tvrdostí (zejména bez ohledu na civilisty) a největší chybou se stala neschopnost či neochota Bělehradu zabránit působení srbských polovojenských jednotek, které vzaly právo do svých rukou. Není třeba si celou situaci malovat na růžovo, tyto polovojenské jednotky zasáhly s neobvyklou razancí, skládaly se ze srbských dobrovolníků, kteří byli absolutně mimo kontrolu bělehradské vlády. Jejich zákroky na území Kosova měly však přesně opačný efekt, než původně polovojenské jednotky zamýšlely – vehnaly do otevřené náruče teroristické UCK tisíce členů, kteří pokračovali v etnických čistkách všeho nealbánského na území Kosova. V té době došlo skutečně k „válečným zločinům“ ze strany Srbů – jejich příčinou však nebyli příslušníci srbské armády či policie, ale právě tyto polovojenské jednotky dobrovolníků, na jejichž činnost neměly oficiální orgány Srbska jakýkoli vliv. Viděno stejnou optikou, dopustilo se stejných válečných zločinů (ztráty na životech civilistů) i NATO na Srbech a Černohorcích.
Politická orientace UCK
Podrobnější zkoumání dlouhodobějších politických cílů UCK dává této teroristické organizaci punc originality: Politická orientace UCK je nejasná, ale podle zpravodaje listu New York Times Chrise Hedgese vychází UCK zejména z rodinných klanů, které aktivně podporovaly za druhé světové války italský fašismus, anebo bojovaly v albánské divizi SS Skanderbeg. Druhou skupinu tvoří příznivci někdejšího albánského stalinistického diktátora Envera Hodži, kteří většinou studovali na prištinské univerzitě – na té univerzitě, která se stala centrem kosovsko-albánských stalinistů. Třetí skupinu tvoří podle Jerryho Sepera z listu The Washington Times přívrženci islámského fundamentalismu, napojení na podobné kruhy v Bosně a Hercegovině a na známého saudského milionáře Usamu bin Ládina, který poskytuje UCK značné finanční prostředky. Tento poznatek je obzvláště pikantní ve vztahu k USA, uvědomíme-li si, kolik úsilí, času a peněz obětovaly USA na dopadení tohoto islámského teroristy.
A konečně poslední čtvrtou složkou UCK jsou lidé, podle shodného názoru amerických činitelů i evropského objektivního tisku, úzce spolupracující s albánskou narkomafií v Evropě. Ta za ochranu UCK poskytovala této organizaci více než štědré finanční prostředky. Zvláštností je jednota, s kterou přistupují všechny tyto frakce k jedné problematice a tou je téma Velké Albánie zahrnující Kosovo, část Černé Hory a Řecka a Makedonii. O tom, že se UCK pokusila rozšířit svůj teror i do Makedonie jsem psal svém předchozím článku o Kosovu.
Vedení a velitelé UCK
Během existence UCK se v jejím vedení vystřídalo několik vůdců - z nichž většina po svém odstoupení z funkce byla zastřelena. Posledním a asi nejznámějším vůdcem UCK byl Hashim Thaci, jež podle listu New York Times nechal v rámci čistek klidně postřílet řadu kolegů-osvoboditelů, přičemž se sám poprav aktivně účastnil. Hashim Thaci je velkým přítelem například bývalého generálního tajemníka NATO George Robertsona či bývalé ministryně zahraničí UCK Madeleine Albright . Je proto naprosto skandální, že tento člověk – vyšetřovaný pro válečné zločiny - je dnes premiérem Kosova, je partnerem v jednání se západními zeměmi.
Dále v UCK fíguroval tiskový mluvčí Jakup Krasniqi, jež často a rád tvrdil, že jedinou ideologií UCK je "albánství" a který jako první již v roce 2000 mluvil o tom, že kosovští Albánci budou ignorovat rezoluci OSN č. 1244 s tím, že samostatné Kosovo bude základem pro albánskou okupaci Černé hory a Makedonie za účelem vytvoření „Velké Albánie“
UCK a NATO
Jak je možné, že se UCK, jež začala jako malá teroristická organizace budovaná po vzoru obdobných palestinských skupin, takto zvětšila a vytvořila dokonce vojenské jednotky, dobře vycvičené a vyzbrojené, je schopna financovat nákupy zbraní a platit zahraniční vojenské instruktory?
Profesor ekonomie na univerzitě v Ottawě Michael Chossudovsky píše o vazbách mezi UCK a organizovaným zločinem v souvislosti s politickými cíly USA a Německa na Balkáně. Uvádí, že od počátku let devadesátých "se Bonn a Washington spojily a vytyčily si na Balkáně sféry vlivu. Na tom také spolupracovaly jejich zpravodajské složky. Podle zpravodajského analytika Johna Whitleyho začaly tajně podporovat UCK prostřednictvím CIA a německé tajné služby BND, když členové UCK dostali německé uniformy, východoněmecké zbraně a byli částečně financovány z prodeje drog. CIA pak zajistila jejich výcvik a vybavení v Albánii". Podle Chossudovského se tak stalo na podporu politiky Bonnu a Washingtonu na Balkáně, jejichž společným cílem byl rozklad tehdejší Jugoslávie.
Nynější podpora Washingtonu, Bonnu a Londýna UCK způsobila, že umírnění kosovští Albánci jako je jejich prezident Ibrahim Rugova, byli zatlačeni do pozadí. Je třeba podotknout, že Jugoslávská vláda byla s Rugovou ochotna jednat - nikoliv však s UCK. Je to podobné, jako by někdo tlačit USA k tomu, aby zasedly k jednacímu stolu s Usamou bin Ládinem.
Za válku a devastaci celé jižní Evropy je tak zodpovědné především NATO - tedy i my. UCK měla být podle plánu přetvořena na civilní policii - tento plán byl dokončen a civilní policejní sbory v klidu pokračovaly pod apatickým dohledem KFOR ve vraždění a vyhánění všeho nealbánského z Kosova. UCK se rozdělila do několika dalších částí - podle zeměpisné lokace a působila pod různými názvy v jižním Srbsku (okolí Preševa) a v oblasti makedonských hranic s Kosovem, kde terorizovala místní obyvatelstvo. V současné době se již nahlas mluví o tom, že z Kosova jsou pašovány zbraně buňkám UCK v Makedonii s cílem vyvolat násilnosti v této balkánské zemi a její připojení ke Kosovu.
To, že mohly "vyspělé západní demokracie" rozehrát společnou hru s hráčem formátu UCK jasně dokázalo, že NATO nemá ve 3. tisíciletí v moderním světě co pohledávat. Stejně tak, celé toto nesmyslné vraždění nazvané jako humanitární bombardování ukázalo, kde v české společnosti je místo pro politiky pokřivených morálních hodnot, jež plně odkryly právě v souvislosti s bombardováním Jugoslávie. Postoj všech těch Havlů, Rumlů a Lobkowiczů jednoznačně ukázal všem slušným lidem skutečnou tvář levicového humanismu.
