Jistě pro nikoho není novou informací, že po celém světě
žijí desítky tisíc lidí českého původu, kteří svoji vlast opouštěli
z mnoha různých důvodů prakticky od Bílé hory. Jedna z největších
emigračních vln probíhala během 19. století a rozesela po celém světě tisíce
českých rodin. Aktivní české komunity tak dnes nalezneme od USA po Kazachstán,
od Jižní Afriky až po jižní Ameriku. Životní situace českých komunit – zejména
těch na východě (Kazachstán, Ukrajina, Rusko, Bělorusko, Rumunsko) – má však
k ideálu daleko a mnozí z nich touží po návratu do vlasti svých
předků. Česká republika jim to však v současnosti zrovna moc neusnadňuje.
Je nutné říci, že drtivá většina krajanů žijících desítky let mimo území ČR si stále aktivně udržuje tradice, jazyk a kulturu a mnozí z nich jsou většími vlastenci než drtivá většina občanů ČR. Dá se tedy říci, že tito krajané by rozhodně obohatili současnou Českou republiku více než imigranti z islámských zemích či jiných kultur, velmi obtížně kompatibilních s evropskými hodnotami. To není xenofobní postoj, ale pouhé racionální konstatování skutečnosti. Chci tím říct, že Česká republika by měla aktivně vystupovat a podporovat přednostně tyto krajany na úkor imigrantů ostatních.
V první polovině 90. let Česká republika skutečně aktivně pomáhala v přesídlení krajanů zejména z Ukrajiny a Běloruska – přednostně z oblastí zamořených po výbuchu jaderné elektrárny Černobyl. Osudy volyňských Čechů pozorně sledovala média, tehdy se jich do vlasti vrátilo asi 1800. Následovalo další přesídlení – a sice z Kazachstánu, odkud se v letech 1995-1997 vrátilo 800 kazašských Čechů. Pak jaksi zájem českého státu o své krajany opadl.
V současné době se s asi největšími obtížemi potýká česká komunita žijící v Kazachstánu. Ta sem přišla v roce 1911 na pozvání tehdejšího ruského cara, nejsilnější je komunita v Akťubinské oblasti. K rozšíření zdejší české vesnice Borodinka došlo v roce 1941, kdy byly stovky Čechů do této oblasti násilím deportováni v rámci stalinských čistek z celého Sovětského svazu. Od pádu Sovětského svazu se však situace zdejších krajanů stále zhoršuje. K ekonomických potížím země a celé komunity se přidala xenofobie ze strany místních obyvatel – Češi začali být propouštěni ze svých zaměstnání, objevily se uměle vytvářené překážky při přijímacích zkouškách na školy. Drtivá většina členů této komunity mluví plynule česky, zachovali si české zvyky a velmi touží po návratu do staré vlasti.
Česká republika by měla těmto lidem všestranně vyjít vstříc a pomoci jim v přesídlení do ČR – nejedná se však jen o přímou finanční pomoc se samotným přestěhováním a zajištění bydlení, ale především by se měly odbourat administrativní překážky pro získání českého občanství – v současnosti jsou totiž kazašští či volyňští Češi z pohledu legislativy na stejné úrovni jako jakýkoli jiný žadatel o azyl, trvalý pobyt či občanství. Musí vytrpět stanovenou několikaletou lhůtu a projít složitým jednáním s českými úřady, navíc musí prokázat, že disponují vysokou částkou v hotovosti a to často vzhledem k jejich postavení v chudých východních zemí nemožné.
Doufám, že v blízké budoucnosti bude schválen speciální zákon, který by řešil návraty krajanů do ČR – jako základ by nám mohl posloužit Izrael, který má podobný zákon umožňující přestěhování do Izraele jakémukoli žadateli, pokud prokáže své židovské kořeny. Kulturní a společenská úroveň státu se pozná mimo jiné vztahem k vlastním krajanům. V případě výše zmíněných českých komunit však vztah našeho státu o naší vysoké úrovni příliš nesvědčí.
