Přináším čtenářům blogu iDnes rozhovor s legendárním bojovníkem
proti nacismu a komunismu. Přestože se netajím obdivem k členům této odbojové skupiny, snažil jsem se rozhovor vést nezaujatě a objektivně, kladl
jsem panu Mašínovi otázky tak, abych čtenáře seznámil s jeho postoji k totalitě
nacismu i komunismu, stejně tak i k současné České republice...
Pane Mašíne, váš otec, generál Josef Mašín je legenda protihabsburského a především protinacistického odboje, člen známé odbojové skupiny Tři králové, hrdý muž, který neváhal odejít od rodiny a bojovat proti nacistické diktatuře. Jaké jsou vaše vzpomínky na otce z dětství ? Vychovával vás určitým způsobem k lásce k vlasti, k odporu vůči nespravedlnosti a diktaturám ?
Náš otec byl voják, jeho úkolem bylo sloužit vlasti. Pro nás bylo samozřejmé, že budeme jeho příkladu následovat.
Jak jste s bratrem Ctiradem a sestrou Zdenou snášeli nepřítomnost otce u rodiny během jeho odbojové činnosti ?
Naše matka nás vedla ve víře, že Německo bude poraženo a že se náš otec, který bojuje proti Němcům v zahraničí po skončené válce vrátí domů.
V roce 1946, když vám bylo čtrnáct let, jste byl spolu s bratrem v Poděbradech vyznamenán prezidentem Benešem „Za chrabrost“. Můžete našim čtenářům přiblížit okolnosti vaší protinacistické činnosti ?
Během války jsme pomohli k útěku ruským zajatcům, sabotovali jsme vojenské transporty.
Jaký je váš osobní názor na prezidenta Edvarda Beneše? Narážím tím na období kolem „Mnichova“ a jeho rozkazy, které znemožnily vojákům čsl. armády bránit Československo a stejně tak na jeho poválečnou činnost, při které nezabránil komunistům v jejich únorovém puči?
President Beneš byl slabý vůdce, selhal dvakrát. Čechoslováci naneštěstí, mimo Masaryka v nedávné minulosti neměli moc štěstí ve výběru svých vůdců.
Chtěli jste s bratrem Ctiradem jít ve šlépějích vašeho otce a začít kariéru v armádě. Vy jste se chtěl stát vojenským pilotem, bratr chtěl studovat vojenskou akademii. Co způsobilo to, že jste své sny o vojenské kariéře nemohl zrealizovat ?
Násilné přejmutí moci v Československu komunisty v únoru 1948.
Kdy jste si poprvé uvědomil, že jediný účinný a adekvátní způsob boje proti komunistické diktatuře je se zbraní v ruce ? Jaká panovala v té době atmosféra mezi vašimi známými v Poděbradech ?
Po únoru 1948. Byl to vývoj, který dospěl začátkem padesátých let. Komunisté vyhlásili třídní boj většině našeho národa. Zatýkání jinak smýšlejících bylo na denním pořádku. Popravy vlastenců se množily. Mezi našimi známými panoval strach. Lide očekávali pomoc od západních spojenců, od Ameriky. Politické řešení na národní úrovni bylo nemyslitelné. My jsme toto vyhlášení války komunisty přijali.
V úvodu vaší odbojové činnosti jste plánovali útok na autobus StB u Kolína. Proč jste nakonec tuto akci nezrealizovali ?
Pro nedostatek času před odchodem do zahraničí.
Při vaší první akci jste zlikvidovali na policejní stanici v Chlumci nad Cidlinou 13. září 1951 příslušníka SNB Oldřicha Kašíka. Jak tato akce probíhala a co bylo jejím cílem ?
Cílem této akce bylo získání zbraní pro další akce a udělení morální rány ozbrojeným složkám komunistické diktatury. Akce byla úspěšná, ale zbraně jsme při této akci nezískali.
Při druhé akci 28. září 1951 jste přepadli policejní stanici v Čelákovicích, díky které se vaše skupina vyzbrojila samopaly a pistolemi z arzenálu této stanice. Přitom zahynul četař Jaroslav Honzátko, což je vám dodnes vytýkáno vašimi oponenty a komunisty. Jaký je váš úhel pohledu na likvidaci tohoto policisty ? Bylo skutečně hlavním motivem odstranění nebezpečného svědka ?
Pan Honzátko se stal členem SNB dobrovolně. Složil přísahu věrnosti komunistické straně, která v Československu vyhlásila diktaturu proletariátu a třídní boj většině občanů národa. Slíbil bojovat a i položit život pro zájmy této strany. Pan Honzátko v tomto boji padnul. Omluvu nehledáme.
Jak jste se vypořádali se strachem a obavami o životy své a zejména svých blízkých po prvních dvou akcích ? Komunisté se po vzoru nacistů mstili nejen svým oponentům, ale také jejich příbuzným a blízkým – bylo obtížné plánovat další protikomunistickou činnost za těchto okolností ?
Náš boj proti komunistické diktatuře jsme započali po zralé úvaze možných následků našich akcí. Ve válce se musí počítat se ztrátami na obou stranách. Naším cílem byla likvidace komunismu v naší vlasti. Naším úkolem bylo být při plánování našich akcí co nejopatrnější.
V listopadu 1951 provedla ve vašem domě v Poděbradech StB prohlídku, během které byl zatčen a odvlečen váš bratr Ctirad, strýc Borek a nakonec i vy. Kdo přivedl StB na vaši stopu – byl to váš spolupracovník Bezucha nebo nadměrná míra spolupráce Koutného, který měl s vámi odejít na západ ? Jaké byly vlastně okolnosti a motivy spolupráce vaší skupiny s těmito dvěma pány ?
Naše spolupráce s panem Koutným, jehož jméno jsem uslyšel až po svém zatčení, byla omezena na náš souhlas jej vzít s sebou přes hranice. Jak k prozrazení přesně došlo nám není známo dodnes.
Jak jste snášel následující výslechy a bití v Praze v Bartolomějské ? Věděl jste v té chvíli, že si vás StB vůbec nespojila s útoky v Chlumci a Čelákovicích a jste zadržován pouze kvůli plánu na útěk na západ ?
Pobyt v Bartolomějské a výslechy jsem snášel poměrně dobře. Hlavně pro to, že jsem si velice brzo uvědomil, ze StB o naší skutečné činnosti nic neví. Bezucha a Koutný nic nevěděli, na Borka a na Radka jsem se mohl spolehnout, že nic neprozradí.
V zimě 1952 jste byl propuštěn. Dle mých informací jste neměl žádné zprávy o osudu bratra, strýce Borka ani ostatních, vám blízkým. I v tuto chvíli jste byl pevně rozhodnut ve vašem boji pokračovat nebo přeci jen hlodala ve vás pochybnost ? Nebylo by snadnější zařadit se do šedivé masy socialistického průměru a jako zbytek národa „držet hubu a krok“ ?
Po mém návratu z vazby byl Borek již doma. Zda v naší činnosti pokračovat, nebylo pro nás otázkou. Náš první úkol, který jsme si uložili, bylo dostat Radka ven. Nevěděli jsme ze začátku, kde se v té době nalézal. Uvědomili jsme si, že v budoucnosti při našich akcích musíme být ještě víc opatrnější.
Po osmi měsících vyšetřovací vazby, bití a psychického nátlaku byl Ctirad odsouzen ke 2,5 letům nucených prací v lágru v Jáchymově za odmítnutí spolupráce s StB. Měl jste v té době o něm informace ? Věděl jste o jeho odsouzení ?
O Radkově odsouzení a jeho přesunutí do Jáchymova jsme se dozvěděli až po několika týdnech po té, kdy se dostal do Jáchymova.
Vaše skupina potřebovala na svou další činnost finance. Z tohoto důvodu jste 2. srpna 1952 přepadli firemní automobil podniku Kovolis. Při této akci zahynul pokladník Kovolisu Josef Rošický, jenž se vám iniciativně postavil na odpor se zbraní v ruce. Mohl byste podrobněji popsat, jak celá akce probíhala ?
Pan Rošický byl ozbrojený milicionář, který zapřel, že je ozbrojen. Jako milicionář složil též přísahu straně, za kterou byl ochoten položit život. Při vystupování z automobilu vytáhl na mne svou nabitou pistoli. Nebyl jsem ozbrojen. Při následující potyčce byl zastřelen svou pistolí.
Jak jste peníze získané z Kovolisu použili ?
K podpoře dalších akcí naší skupiny.
Po smrti Stalina přišla omezená amnestie, jež se naštěstí týkala i Ctirada. 4. květma 1953 byl propuštěn, zároveň je však vaše rodina vyhnána z Poděbrad do Činěvsi, do malého špinavého bytu bez topení a vody. Jak snášela šikanu své rodiny vaše matka ?
Naše matka věřila, že diktatura proletariátu skončí zrovna tak jako nadvláda nacistů. Během války byla vězněna na Pankráci a v Terezíně. Naše matka plnila odkaz našeho otce. Morálně naši činnost podporovala, zrovna tak, jako podporovala našeho otce. Nestěžovala si! Měla i v Činěvsi své piano, na kterém ráda hrála.
Po návratu Ctirada z lágru jste plánovali vyhodit do povětří poděbradský sekretariát KSČ, kolínskou rafinérii, zvažovali jste atentát na tehdejšího ministra obrany Alexeje Čepičku. Proč z těchto plánů nakonec sešlo a nezrealizovali jste je ?
Tyto akce potřebovali důkladnou přípravu a čas. Čas jsme neměli. Naše plánované akce nebyly zrušeny, pouze přesunuty na později.
Vaše skupina je především díky komunistické propagandě známa nejvíce akcemi ze září 1953, kdy jste na Moravě zapálili několik desítek stohů. Co bylo motivem těchto „ohnivých“ akcí ? Jaký byl jejich dopad na širokou veřejnost ? Vím, že jste v té době byl opět ve vězení, ale určitě jste tyto akce později s bratrem i ostatními probíral…
Cílem této akce bylo povzbuzení morálky nekomunistické části obyvatelstva, hlavně selského stavu a způsobit hospodářskou škodu režimu. V této době komunisté tlačili na zemědělce, které nutili ke vstupu do JZD a zestátňovali zemědělskou půdu. Zemědělci, kterým byl ukraden majetek, byli nuceni pracovat ve státních statkách a v JZD. Oba naše cíle jsme dosáhli.
V říjnu 1953 jste se rozhodli vy a Ctirad spolu s Milanem Paumerem, Švédou a Janatou opustit Československo. Proč jste se rozhodli k odchodu zrovna v této chvíli? Vím, že jste plánovali svůj návrat zpět do vlasti a chtěli jste pokračovat v boji proti komunistům – jak konkrétně jste si svůj návrat představovali ?
V třiapadesátém roce byla komunistická hysterie na vrcholu. Tisk hlásil téměř denně, že Amerika se chystá k ozbrojenému útoku na mírový, komunistický tábor. Radio Free Europe a Voice of America mluvily o blízkém osvobození utlačovaných národů východního bloku, což byla otázka jen krátkého času. Naši přátelé z důstojnických kruhů, kteří ještě nebyli zavřeni, nebo již neodešli na západ byli též toho názoru, že musíme počítat s ozbrojeným konfliktem v nejkratší době. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli odejít za hranice, na západ, co nejdříve, abychom mohli informovat Američany o možnostech aktivního povstání v Československu a po absolvování vojenského výcviku mohli přispět ke koordinovaným vojenským akcím v týlu nepřítele.
Dne 4. října 1953 jste se vlakem a pěšky dostali do tehdejšího východního Německa. Proč jste volili cestu přes NDR a ne rovnou do Západního Německa ?
Bylo nás pět. Při pokusu o přechod přes Šumavu by pravděpodobně bývalo došlo k ozbrojenému konfliktu mezi pohraniční stráží a naší skupinou. Cesta přes NDR vypadala snadnější.
Tušili jste, jakou hysterii svým odchodem rozpoutáte v Československu a zejména v bezpečnostních orgánech Východního Německa ?
Nebýt následujících událostí v NDR, myslím, že by ke zmíněné hysterii a následujícímu soudnímu procesu s našimi přáteli asi nebylo došlo. To byla reakce na náš úspěch, že jsme dosáhli Berlina i přes veškeré nasazené úsilí orgánů ČSSR a NDR nám v tom zabránit.
Během vašeho boje o cestu do Západního Berlína jste prožili na útěku bezmála měsíc, v zimě, o hladu, v zádech s desítkami tisíc příslušníků Volkspolizei a Sovětské armády. Můžete stručně popsat vaše putování a boje, které jste za tu dobu zažili ?
Část naší činnosti v ČSSR a naše cesta přes NDR byla popsána v knihách: Ota Rambousek: „Jenom ne strach“, Jan Němeček: „Mašínové“, Zdena Mašínová/Rudolf Martin: „Čtyři české osudy“ nebo Jan Novák: „Zatím dobrý“. Doporučuji též dokumentární filmy: Martin Vaďas, „Země bez hrdinů, země bez zločinců“, jenž natočila Česká televize nebo dokument ARD „Luckauer Krieg“ autorské dvojice Gerald Enders/Ute Boennen.
V bojích jste zlikvidovali několik příslušníků Volkspolizei, zároveň jste ztratili kamarády Švédu a Janatu. Jaký byl jejich další osud a jak jste se s tím psychicky vyrovnávali ?
Naši přátelé padli za cenné ideály, za svobodu a pro demokracii ve své vlasti. Ctím jejich památku!
Do Západního Berlína jste se nakonec dostal vy, bratr Ctirad a postřelený Milan Paumer. Velmi rychle jste se přihlásili do americké armády. Podle vašich původních plánů jste se chtěli vrátit do Československa a pokračovat v boji s podporou Američanů. Kdy jste si uvědomili, že vám návrat nebude umožněn, že vás v boji proti komunistům v Československu Američané nepodpoří ? Jaká byla vaše bezprostřední reakce ?
K závěru, že k brzkému osvobození Československa nedojde jsme dospěli po skončení maďarského, neúspěšného povstání v roce 1956. V roce 1957 jsme se rozhodli sloužit v americké armádě jenom do konce našeho tehdejšího závazku.
Po vašem odchodu začali komunisté ve své hysterii s okamžitou akcí proti všem blízkým vaší skupině. Měli jste informace o osudu matky, Borka i ostatních, kteří vaši skupinu podporovali ?
První přesnější informace jsme dostali až někdy v roce 1956.
V březnu 1954 jste odjeli do Spojených států a okamžitě nastoupili k výcviku v americké armádě. Po úvodním výcviku ve Fort Dix v New Jersey jste se přesunuli do Severní Karolíny k výcviku u proslulé 82. vzdušné výsadkové divize. Nakonec jste byli převeleni k 77. speciální výsadkové skupině, legendárním „zeleným baretům“, kde jste prošli výcvikem pro boj v týlu nepřítele. Jak dlouho jste působili u „special forces“ ? Stále jste toužili po návratu do Československa a obnovení boje proti komunistům ?
U special forces jsme sloužili asi tři roky. Naději na brzký návrat jsme pohřbili po Maďarsku.
Na konci roku 1959 jste s bratrem odešli od zelených baretů. Co bylo hlavním důvodem k odchodu z armády ?
V 1959 to vypadalo tak, ze k žádnému bezprostřednímu střetnutí se Sovětským blokem asi nedojde. Náš cíl bojovat proti komunismu se zdál být nedosažitelný.
Po odchodu z armády jste se opět dali dohromady s Milanem Paumerem a začali jste podnikat. Výroba jamajských žaluzií však nedopadla dobře, váš kostarický společník zpronevěřil společné peníze. Ctirad s Milanem Paumerem zkoušeli štěstí s lovem nutrií, vy jste odjel do Německa, kde jste začal podnikat v oblasti kovů a slitin. Postupně se váš zájem přesunul k letadlům a v roce 1963 jste v Kolíně nad Rýnem založil první evropskou leteckou školu. Co vás táhlo zrovna k letadlům ?
Letadla mne vždy zajímala, rád jsem létal a ještě létám.
Postupně jste se stal významným obchodníkem s letadly, úspěšným a bohatým mužem, který si prožil svůj „americký sen“. Sledoval jste během času události v Československu ? Jaká byla vaše reakce na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 ?
Invaze vojsk Varšavského paktu do Československa a nečinnost Západu potvrdila správnost našeho rozhodnutí neprodloužit náš vojenský závazek.
V roce 1969 jste se v Kodani setkal se sestrou Zdenou. Lze vůbec popsat pocity, které jste tehdy zažíval ? Přemlouval jste jí, aby se do komunistického Československa nevracela ?
Rozuměl jsem a respektoval jsem její rozhodnutí vrátit se domů. Při našem setkání mi poprvé podrobně popsala události po našem odchodu
A co rok 1989 ? Vzpomínáte si na své první myšlenky, když jste se dozvěděl o nepokojích v Československu ? Věřil jste vůbec, že se dočkáte pádu komunismu ve staré vlasti ?
Ještě čekám!
Co si myslíte o současném vývoji v České republice ? Zproštěni svých obvinění jste byli až v roce 1998, dlouhých 9 let po revoluci…
Jsem zklamán. První garnitura politiků, kteří se dostali k moci po roce 1989 se dopustila zločinů na českém lidu tím, že přijali koncept kontinuity soudního řádu, který byl vypěstován během 40 let komunistické diktatury. Zproštěni jsme nebyli z ničeho, neboť jsme nikdy nebyli oficiálně obžalováni. Naše „trestné“ činy byly prohlášeny za promlčené. Vašek Švéda, Zbyněk Janata a Ctibor Novák po vykonaném trestu smrti komunisty dostali každý ještě 15 let zbytkového trestu v rámci rehabilitace a kontinuity z rukou dnešních českých demokratů.
V roce 2004 Vás, vašeho bratra a Milana Paumera navrhnul Senát Parlamentu ČR na nejvyšší státní vyznamenání Řád bílého lva. I přes podporu mnohých významných českých osobností, včetně předsedy ODS Mirka Topolánka, jste k lítosti zhruba třetiny českých občanů, kteří vás považují za hrdiny, vyznamenáni nebyli. Mnozí tvrdí, že byste vyznamenání odmítli. Mohu znát váš názor ?
Myslím, že ten návrh na udělení vyznamenání byl návrh na udělení vyznamenání za „odvahu“, což není důležité, rovněž nepokládáme za důležité, že pan prezident byl jiného mínění, než Senát. Můj bratr Radek, Milan Paumer a já, si vážíme úsudku těch a děkujeme těm, kteří nás na vyznamenání navrhli. Chtěl bych též poděkovat všem těm, kteří s námi souhlasí, že proti komunistům bylo nutné bojovat se zbraní v ruce.
Máte v úmyslu zavítat někdy v budoucnu do České republiky ?
Naději na návrat neztrácím.
Mezi čtenáře tohoto rozhovoru patří především mladí lidé. Chtěl byste jim něco vzkázat?
Dnešní mládež se musí učit z historie. Historie našeho národa měla mimo Švejků též Husity. Kdo nezná chyby z minulosti, bude je asi opakovat. Ti hodně mladí by nejlépe měli začít u Junáka, u Skautu. To je organizace, která věří v pevné morální hodnoty. Musí pracovat pro demokratické zřízení našeho národa, demokratickými prostředky.
Děkuji za rozhovor.
